Anežka neviděla jinou možnost, byla na to zvyklá. Její otec jí držíval doma, aby nic neprozradila, tak se příliš nestýkala s lidmi. Nepoznala romantickou lásku, aby si uvědomila, že to, co dostává, vůbec láska není. 

Z nouze si vyrobila únikové mechanismy, jak zabavit mysl a nevnímat spodní část svého těla, kde se jí potajmu hromadila hanba a odpor. Nechápala své pocity a neuměla s nimi pracovat, tak je potlačovala. 

Její dcera, Marie, tento program zdědila. Anežčin manžel, otec Marie, je obě mlátil, kdykoli potřeboval ventilovat hněv. Marie mu mlčky nastavovala své tělo, aby si ulevil, a vůbec se nebránila. Už od miminka si zvykla, že násilí na jejím těle je nevyhnutelná součást vztahu s tím, kdo ji živí, a kdyby se bránila, bylo by to horší a nebezpečnější. 

Anežce z toho krvácelo srdce, ale neřekla ani slovo, protože nechtěla ohrozit svůj a dceřin život. Co by dělaly, kdyby je pantáta vyhodil? 

Jakmile Anežčina dcera, Marie, vyrostla do krásné dívky, byť poněkud zakřiknuté a podivínské, zamiloval se do ní podkoní, Jenda. Jednou je pantáta chytil, jak se ve stáji líbali. Marie tak nějak očekávala, že se jí mladík zastane a jako hrdina řekne pantátovi, že si Marii vezme za ženu. 

Nestalo se. Jenda totiž také vyrůstal s programem „za trochu peněz vám odevzdám tělo i duši„. Bál se rozčílit svého zaměstnavatele, a bez odmlouvání se nechal pantátou zmlátit téměř do bezvědomí. Poté mu slíbil, že už na Marii nesáhne. 

Anežka, Marie, i Jenda byli nešťastní. Hromadila se v nich hořkost a křivda. Jenže co jiného měli dělat, než se podřídit? Vzdávali se práva rozhodovat nad svým životem, aby přežili. A svůj program předávali dalším generacím.   

Jejich dcery, vnučky a pravnučky se ještě víc odpojily od spodní části svého těla, která začala být náchylnější k nádorům a cystám. Mužští potomci se snažili ignorovat svou zbabělost a náchylnost ke zradě a lhaní různými závislostmi, třeba alkoholem a násilím na slabších.