Milovaná Sluncem: Zahrada
Kapitola 8

Kapitola 8 (Delegace od Chetitů) z prvního dílu (Zahrada) audioknihy Milovaná Sluncem od Soni Siepakové

Tento spirituální, fantasy román odráží vnitřní proměnu dívky. Ta díky spirituálním technikám, které se naučí v mysterijní škole, najde sílu stát se moudrou a mocnou faraonkou. Nechejte se inspirovat…

Meritaton naposledy zamávala Quan Yin, která zůstala stát dole, pod mohutným, sochami a sloupy zdobeným mramorovým schodištěm, a pokynula sluhovi, aby jí otevřel jedno z křídel vysokánských, impozantních dveří. Za nimi už bylo pěkně rušno.

Halu lemovaly po všech stranách dlouhé stoly přeplněné pestrobarevným jídlem a pitím. Egypťané se shlukovali na jedné straně, kolem Achnatona a Nefertiti, Chetité se usadili naproti. Stoly obou skupin byly téměř propojené, jako by se k sobě tiskla dvě písmena U. Ale zůstával mezi nimi drobný průchod pro obsluhu a umělce. Uprostřed místnosti se totiž odehrávala všelijaká taneční a divadelní přestavení, jež měla všechny jednak pobavit, uvolnit napětí z potenciálně válečnických úmyslů Chetitské strany, a zároveň hosty oslnit vytříbenou Egyptskou kulturou s tisíciletou tradicí.

Svalnatí, chlupatí, trochu neomaleně vyhlížející Chetitští obři zírali jak u vytržení na hebkou, pěstěnou, henou pomalovanou kůži břišních tanečnic, oblečených velmi spoře do třpytivých kostýmů, jež jim skoro pod nosem mávaly voňavými vlasy, hedvábnými šátky a nebezpečnými hady v těch nejkrkolomnějších úklonech, záklonech a náklonech… Polykač ohně a jiní akrobati už nebyli zas takovou raritou, větší část této vojenské delegace tvořili starší, světem zcestovalí muži. Jen těch pár mladších mělo co dělat, aby se ovládli, a nespadla jim spodní čelist úžasem.

Meritaton se na své místo vplížila téměř nepozorovaně právě při představení jednoho polykače ohně. V sále panovala atmosféra vzrušení, přeci jen je létající oheň v místnosti poněkud nebezpečná hra, při které je každý na pozoru, a nesleduje příliš okolí. Meritaton to přišlo velmi vhod, měla možnost se co nejrychleji dostat ke stolu, kde již seděly její sestry, aniž si někdo všiml, že jí ta hrdá, panovnická chůze ještě moc nejde.

Jakmile se usadila na své místo, tiše se na sebe se sestrami usmály, a pak opět všechny poslušně otočily zrak směrem ke středu místnosti. Její tři sestry, ač mladší než ona, měly mnohem lepší trénink v etiketě a chování na panovnickém dvoře. Sdílely s Nefertiti vášeň pro dokonale naaranžované oblečení z nezvyklých střihů a látek, doplňované oslnivě okázalými ozdobami. Ty si často nechávaly vyrábět na míru tak, aby ladily s těmi netypickými střihy a budily svou komplikovanou podivuhodností němý úžas. Samozřejmě se rovněž chovaly jako dámy té nejvyšší, nejušlechtilejší elity. Bohyně v tom nejkřehčím, nejjemnějším, nejpěstěnějším těle člověka, které musí pořád někdo obsluhovat a přepravovat v bohatě zdobených nosítkách.

Meritaton se vedle nich cítila trochu jako bambule od hnoje. Letmým pohledem si zkontrolovala, jestli náhodou nemá špinavé nehty… To by byl malér! Chůva naštěstí myslela na všechno, a zatímco s Meritaton mudrovala o světle na Zemi, vystrojila ji a vypulírovala přesně, jak se sluší a patří.

Chůva zřejmě dostávala od Nefertiti nové oblečení spolu s podrobnými pokyny, jak a kdy má Meritaton vypadat, aby k ní a k sestrám ladila. Šaty sice mívala střiženy klasicky, Meritaton kategoricky odmítala stát švadlenám celý den bez hnutí jako figurína, ale vždycky byly ze stejných, vzácných látek. Přirozeně zde mluvíme jen o oblečení pro významné příležitosti. Zbytek jejího šatníku tvořila spousta poměrně prostších oděvů z pevnějších látek, protože se vědělo, že v nich pořád lítá po venku, a rychle všechno zničí.

Takže právě teď byla Meritaton se sestrami a matkou zahalena do tmavě modrého hedvábí s hvězdně třpytivými lemovacími proužky. Složitě vyčesané vlasy s těžkými, zlatými čelenkami, jedna jako druhá. Člověk by je od sebe téměř nerozeznal, nebýt drobných rozdílů ve výšce u nejmladších dcer. O vše bylo postaráno, matka byla důstojně klidná, a faraonova rodina se nemusela za nic stydět. Mezinárodní ostudu by Nefertiti rozhodně nepřežila. Sladce se usmívala v bohatě zdrobeném křesle po boku Achnatona, a dlouhými řasami s uspokojením mrkala na chetitské vojáky.

Nefertiti zbožňovala, kdykoli mohla být středem pozornosti, a užívala si významné pohledy neznámých mužů.

Meritaton takovéto hry zatím příliš nezajímaly. Nebo že by přeci jen? Úplně vpravo, poblíž dveří, jimiž přišla, seděl urostlý, asi dvacetiletý voják. Hlavu mu zdobil dokonale upravený, černý plnovous a spousta hustých, vlnitých vlasů. Nebyl pokrytý medvědím kožichem, jako jeho kolegové. Zdálo se dokonce, že má hruď, jež mu trochu vykukovala z pěkně padnoucího roucha, poměrně hladkou, bez chlupů. Tenhle chlapec měl rozhodně cit pro detail a krásu. Byl očividně jiný, než ostatní. Pokud viděla dobře i na takovou dálku, zpod hustého obočí mu zářily oči modré jako hluboké tůně, v nichž by se jeden snadno utopil. A kolem nosu měl rozeseté roztomilé pihy. Velmi zvláštní kombinace…

Jejda, právě teď se jejich pohledy střetly. Meritaton okamžitě sklopila oči a rychle si zakryla ústa, protože si nebyla jistá, jestli na něj nezírala s otevřenou pusou.

Když se jí oči po sekundě opět vrátily k bodu zájmu, voják se na ni dál příjemně, ač trochu samolibě usmíval. Zřejmě mu dělalo dobře, že zaujal jednu z faraonových dcer. Anebo se mu Meritaton opravdu líbila? Tím si teď dívka vůbec nebyla jistá. Je-li vám třináct let, nemůžete si být jisti absolutně ničím…

Po dvou hodinách strnulého sezení, a opatrného pojídání pokrmů tak, aby jí pohyb čelistí při žvýkání neshodil z hlavy čelenku, byla Meritaton celkem vděčná za tu drobnou zábavu s vojákem.

Dívka a muž u řeky

Pořád po sobě pokukovali, občas se i usmáli, a to jí pomáhalo příjemně vydržet tuto jinak ne zrovna zábavnou oslavu. Meritaton, zvyklou trávit skoro veškerý čas volně, na zahradě (a v pyramidě), nikterak neoslovovaly svíjející se tanečnice, ani spousta vína a masa…

Vzpomněla si na Pekshenkareho. Co asi teď dělá, chlapec její rozmilý? Možná pomáhá a krájí mrkev v kuchyni, nebo třeba sedí u jejího šamanského kruhu a myslí na ni…

V ten moment ji napadlo, že má už toho panáčkování tady docela dost, a chystala se tiše vstát a odejít. Achnaton se na ni okamžitě podíval a malinko ji zmrazil. Nespěchej tak, dcero má, vyslal jí telepatický vzkaz. Ať si hosté nemyslí, že před nimi utíkáš. Urazili by se. Jsi má nejstarší dcera a budoucí panovnice, přišli se seznámit i s tebou. Usmívej se nenuceně, jako bys jen odcházela na toaletu. Ano, Pekshenkare je v kuchyni. Ale ty jdi klidně na zahradu. S někým se tam setkáš.

A do kuchyně nemůžu? Kdo mě čeká na zahradě, tati? Zamračila se nechápavě Meritaton.

Ty mé milé, zlaté Slunce, pokračoval Achnaton v telepatické komunikaci. Právě teď se na tebe dívají desítky lidí. Ověšená zlatem, v tmavě modrém hedvábí, rozhodně nepůjdeš do kuchyně. Zašpinila by ses od těsta a omáček, navíc bys všechny jen zdržovala. Podívej, kolik je tu hostů! Mají teď plné ruce práce, skoro neví, kam dřív skočit!

Usmívej se ledabyle, jako bys jen potřebovala na chvilenku odejít, ulevit si, projít se a vytrávit. Vznosně jako bohyně si odkráčej na zahradu. Dám strážím pokyn, ať tě z dálky hlídají, než dorazíš domů. Nezapomínej, že budíš pozornost už tím, kdo jsi, nehledě na to, co máš dnes na sobě. Dávej na sebe pozor. A zítra brzy ráno pak za mnou přijď, chci s tebou mluvit. Hned po snídani.

Achnaton se s úsměvem otočil na pár starších delegátů, kteří si chtěli přisednout blíž k jeho stolu a promluvit si s ním zřejmě o nějakých vážnějších tématech. Vstřícně jim pokynul, že jsou vítáni, a služebnictvo začalo v mžiku přemisťovat židle, talíře, džbány s pitím…

Zatímco se pozornost davu soustředila na přesun starších Chetitů k faraonovu stolu, Meritaton se tiše, avšak důstojně vytratila. Dle otcova pokynu zamířila na zahradu. Na každém kroku se otáčela, kdo že ji to tam má čekat…

Jenže nikde nikdo. Překrásné červánky zapadajícího slunce barvily oblohu do celé škály teplých barev, od tmavěji fialové po lehounce růžovou… Ptáčci v keřících štěbetali, blažení, že je konečně chládek po dalším parném, letním dni. Čím hlouběji se Meritaton nořila do bujné, zvuky tlumící, zeleně zahrady, tím více se vytrácel hluk bujaré hostiny. Když došla ke svému šamanskému kruhu u boudy a potůčku, rozprostíralo se kolem ní už naprosté ticho.

Obloha byla stále ještě růžovo-fialová, a jak tak na ni zadumaně Meritaton hleděla, za zvuků zurčícího potůčku, ani si nevšimla, že se k ní někdo zezadu blíží.

Jakmile ji ze zasnění probudilo prasknutí větvičky téměř za jejími zády, s leknutím vyskočila, a ve stejnou chvíli překvapením úplně ztuhla. A zatímco tam stála jako solný sloup, cítila, jak ji od hlavy až k patě zalévá neskutečně žhavá vlna horka. Nenápadně zašilhala směrem ke svým pažím, jestli jsou taky tak rudé, jako měla pocit, že je její tvář a krk. Hrůza! Takové trapné překvapení! Co má jen dělat? Neměla se na něj během oslavy tak významně dívat…

Mladý muž udělal krok směrem k ní, a Meritaton o krok couvla. Pomalu začínala opět ovládat své tělo. Jemně zahýbala prsty na nohou a na rukou, jestli ji poslouchají. Ovšem stále měla pocit, že vidí toho vojáka tak nějak neostře, jako by v mlze… Je to skutečné? Nebo ji jen šálí nějaké omámení? Že by ty jeho oči? Vždyť ještě před pár hodinami sama říkala, že jsou jako hluboké tůňky, v nichž by jeden snadno utonul…

Onen krásný voják to zřejmě neprožíval tak dramaticky, jako Meritaton. Klidně se posadil na polínka jejího šamanského kruhu a kývá, ať si sedne vedle něj! A ona si opravdu sedá vedle něj! Line se od něj vábivé teplo… Meritaton s tváří rajčete se ze všech sil snaží sedět důstojně, se zády vzpřímenými, a opakuje si: Jsem Slunce… Hlavu vzhůru. Nesmí mi spadnout čelenka…

A pak jí všechno začalo tak nějak splývat… Matně si později vzpomínala, že tomu cizinci asi dovolila přisednout si ještě blíž, až se jí dotknul lokte a kolene! Taková drzost! Ale nějak se na něj nebyla schopna rozzlobit a poslat jej pryč…

Zřejmě ji asi i políbil, nebo něco takového… Možná blahem omdlela, možná ne… Ale asi si přála, ať to pokračuje, jenže voják – Meritaton už si vzpomíná, představil se jí jako Michanittáš – se najednou prudce zvedl a odkráčel.

Překvapená Meritaton, marně mrká víčky, aby lépe viděla v soumraku, který mezitím zahalil zahradu svým tmavým pláštěm. Neřekl, kam jde, ani jestli se vrátí. Neměl s sebou svíčku ani pochodeň. Ví, vůbec, kudy se dostane ven?

Meritaton se marně snaží rozpomenout, jestli spolu o něčem hovořili… Mluvili vůbec stejnou řečí?

V tom ji někdo pevně chytá za ramena. Zdaleka ne tak něžně a teple, jako před chvílí ten černovlasý krasavec… Chůva! Jejda! A za ní pět strážných s pochodněmi!

Quan Yin s přísným výrazem tahá Meritaton za loket. Honem domů, děvče!

Jak jsi mne tu našla?

Na nic se neptej, a upaluj do postele! Zítra si vše povíme u snídaně!

2020 © Soňa Siepaková

Ankh. Knihy.

Milovaná Sluncem (audiokniha)

Fantasy příběh Milovaná Sluncem odráží vnitřní proměnu dívky. Ta, díky technikám z mysterijní školy, najde sílu stát se moudrou a mocnou faraonkou. Nechejte se inspirovat…