Milovaná Sluncem: Zahrada
Kapitola 4

Kapitola 4 (Příprava šamanského kruhu) z prvního dílu (Zahrada) audioknihy Milovaná Sluncem od Soni Siepakové

Tento spirituální, fantasy román odráží vnitřní proměnu dívky. Ta díky spirituálním technikám, které se naučí v mysterijní škole, najde sílu stát se moudrou a mocnou faraonkou. Nechejte se inspirovat…

Hej, Meritaton, kam vlečeš ten kámen? Mám ho připravený do skalky k altánku!

Jejda, promiň, Pekshenkare. Myslela jsem, že když si vezmu pár kamenů z téhle velké hromady, nebude to ani poznat. Chtěla jsem si vyrobit šamanský kruh. Jen takový malinký…

Co je to? Nějaká stavba z kamení?

Šamanský kruh je místo, kde se koncentrují mé záměry a rychleji se plní. Něco jako když přijdeš do kuchyně: už myslíš na jídlo a pusa se ti plní slinami. Kuchyň je určité místo, kde dostáváš stále stejné myšlenky a dějí se tam stejné věci.

No já myslím na jídlo i mimo kuchyň!

Ano, na jídlo samozřejmě můžeš myslet i mimo kuchyň a často si na něj vzpomeneš ve spojitosti s určitou denní dobou, nebo při pohledu na předměty, které ti ho připomínají, ne? Jako šátek od tvé mamky, v němž ti nosí placky. Ten šátek se stává jakýmsi symbolem jídla. A kdykoli ho uvidíš, nebo si na něj vzpomeneš, už se ti sbíhají sliny a dal by sis placku…

Dobře, chápu. Ovšem teď mi není příliš jasné, co přesně v tom kruhu budeš dělat?

Říkala jsem ti, že chci, aby mi pomáhal plnit přání. Budu-li k němu chodit pravidelně, vždycky se záměrem, aby mi kouzelně pomohl s uskutečněním nějakého plánu, zanedlouho už mi bude stačit i jen na ten kruh z dálky pomyslet, a začnou se mi automaticky sbíhat, ne sliny, ale myšlenky, které mě povzbudí uvěřit, že je možné, aby se mi splnilo i to, co by mi jinak připadalo těžké…

A jaká přání ti, Meritaton, připadají příliš těžká? Co se bojíš, že se ti nesplní?

Ty jsi ale zvědavý!

No tak, pověz! Týká se to třeba nějakých nápadníků?

Cože? Meritaton se v duchu zasmála, ale navenek na sobě nedala absolutně nic znát. On se mě ptá, jestli mám nápadníky!!!

Zahradník a dívka s kamenem

Pekshenkare, já jsem si včera přála, aby pršelo. A zprvu jsem tomu nijak zvlášť nevěřila. Připadalo mi, že ty obrovské mraky vysoko na obloze vůbec nezajímá, o čem sní nějaká malá holka dole při zemi.

Ale nakonec včera pršelo, takže jsi byla úspěšná, ne?

Jenže to mi musel pomoci můj kamarád Ashtar. Ono totiž začalo pršet teprve potom, co mi ukázal, jak se přivolává déšť.

A proč jsi vlastně chtěla, aby pršelo? Proč takovou holku z paláce, co má vždycky všechno k dispozici, zajímá nějaká voda venku?

Meritaton se na zahradníka zaraženě podívala. Řekl, že jsem holka z paláce, co má vždycky všechno? Trošku se jí to dotklo. Se sklopenou hlavou dodala:

Myslela jsem, že kdyby se dalo nějak domluvit s počasím, nemusel bys tolik zalévat… Viděla jsem tě včera ráno, jak jsi celý udřený… A taky ptáčci a zvířata a rostliny by byly šťastnější…

Jejda, ty si hodná! Máš pravdu, letos prší trošku méně a v jinou dobu, než loni. Taky mne nedávno napadlo, jestli by se s tím nedalo něco dělat.

Ashtar říkal, že si stačí představovat déšť a mít u toho krásné, láskyplné emoce, třeba vděčnost, lásku a radost… Tak mne napadlo, že si vyrobím ten kruh, kam si budu chodit tančit a zpívat. To mě baví, takže budu mít radost, a pak už si jen chvíli představím nějaký záměr, a on se snadněji splní.

No to je zajímavé. Moc rád bych tě viděl v akci!

Jenže jak mám ten kruh vyrobit, Pekshenkare, když ti nesmím brát to kamení?

To ho nejde udělat z něčeho jiného? Mám třeba pár polínek navíc támhle vzadu u meruněk.

Hm, to je dobrý nápad. A pomůžeš mi prosím udělat ten kruh?

Proč ne, když jsi za mne včera zalila zahradu. Kde to chceš mít?

Šlo by to poblíž mého mechového jezírka? Často tam chodím, je mi tam velmi příjemně.

To je odsud pěkná dálka. Pokud si dobře vzpomínám, tak na půl cesty mezi tvým jezírkem a meruňkami, pod nimiž je to dřevo, se nachází stará bouda. Nechtěla by sis vytvořit kruh tam?

Proč mám mít kruh u boudy?

Tu boudu nikdo nevyužívá, mohl bych ti ji přestavět na útulný šamanský domeček! Až zas budeš přivolávat déšť, a začne pršet dřív, než bys stihla doběhnout domů, můžeš se tam schovat!

Jejda, to je skvělý nápad!

Navíc je to mnohem blíž k těm meruňkám se dřevem… Pojď, dovedu tě tam. A než si rozvrhneš, kde přesně svůj kruh chceš mít, dovezu ti ta polínka.

Děkuji, Pekshenkare, jsi tak laskavý!

Laskavý? Nejsi náhodou faraonova dcera? Měl bych tě přeci bez okolků poslouchat! Ale děkuji, rád ti pomáhám. Ty mě pak necháš dívat se na tvůj tanec, jo?

Meritaton zrudla. On to myslel vážně? To přeci nejde! Musím to nějak zamluvit.

Pekshenkare, a ty si nechceš splnit nějaké přání? Mohl bys tam tančit taky! Já se sama tancovat stydím. Nechci, aby ses na mě jen tak díval. Můj tanec neslouží k pobavení cizích lidí. Mohla bych ti taky připadat divná, a to já nechci.

Divná nejsi, Meritaton. Ale jsi jiná než ostatní děvčata, na tom se shodneme, ne?

Nemohu to posoudit, Pekshenkare, povzdechla si Meritaton. Nestýkám se s lidmi mimo palác, vídám je jen z dálky, když mne chůva bere na procházku.

Nebuď smutná Meritaton, já tě mám moc rád takovou, jaká jsi. Připadáš mi zajímavá!

Zajímavá?

Pekshenkare náhle zmlknul, jako by ho něco zmrazilo. Uvědomil si s hrůzou, že se tu baví o věcech, na něž jako sluha vůči své paní nesmí nikdy ani pomyslet. Jsou sice s Meritaton v podobném věku a jsou tu téměř celé dny pořád sami – v zahradě obklopené vysokými hradbami a strážnými věžemi nemívá Meritaton osobní ochranku – ovšem kdyby ho někdo uviděl, že se Meritaton byť jen rukou lehce dotkl, mohl by okamžitě přijít nejen o práci, ale i o život.

Meritaton ho chvíli zvědavě sledovala, jestli z něj nevypadne odpověď. Avšak když dlouho nic nepřicházelo, jen si povzdechla, a odvrátila zrak.

Ticho trvalo opravdu dlouho. Meritaton se rozhodla posadit se na trávu. To Pekshenkareho trochu probudilo z jeho vnitřní hrůzy. Vymáčkl ze sebe: Donesu to dřevo. A rozběhl se k meruňkám, jako by ho honily vosy.

Meritaton jen kroutila hlavou, a nevěděla, jestli se má smát nebo plakat. Plácla sebou do trávy a hluboce si vzdechla.

Najednou uslyšela u ucha jemné ševelení, jako by nějaký hlásek zpíval současně s těžko rozpoznatelnými cvrlikáním nějakého ptáčka či bzučením cvrčka.



Láska nezná trápení!

Láska všechno promění!

K lásce já se navracím!

Láska, ta se neztrácí!





Láska jako jahoda,

červená vždy odspoda,

slaďounce mne nakrmí,

když já se k ní nakloním…



Meritaton se překvapeně překulila na lokty, aby se rozhlédla, odkud přichází ten podivuhodný zpěv.

Po chvíli zkoumání rozpoznala na jedné z rostlin miniaturní bytůstku. Byla tak malinká, že se k ní Meritaton musela přiblížit téměř na pár centimetrů. S otevřenou pusou zírala na malinkatou vílu v dlouhých, růžových šatičkách, jak se houpe na listu, jako na houpačce, jednou ručkou se přidržuje stonku, pokyvuje nožkama, směje se na Meritaton a zpívá dokola onu krátkou písničku!

Tak tady máš to dřevo, Meritaton! Kam ti to mám složit! Zahlaholil za ní náhle Pekshenkare.

2020 © Soňa Siepaková

Ankh. Knihy.

Milovaná Sluncem (audiokniha)

Fantasy příběh Milovaná Sluncem odráží vnitřní proměnu dívky. Ta, díky technikám z mysterijní školy, najde sílu stát se moudrou a mocnou faraonkou. Nechejte se inspirovat…