Milovaná Sluncem: Zahrada
Kapitola 2

Kapitola 2 (Setkání se zahradníkem) z prvního dílu (Zahrada) audioknihy Milovaná Sluncem od Soni Siepakové

Tento spirituální, fantasy román odráží vnitřní proměnu dívky. Ta díky spirituálním technikám, které se naučí v mysterijní škole, najde sílu stát se moudrou a mocnou faraonkou. Nechejte se inspirovat…

Na zahradu obklopující ze zadní strany faraonovo sídlo je vskutku úchvatná podívaná. Je až neuvěřitelné, že to všechno zvládá obstarávat jediný chlapec.

Meritaton se houpe v síti mezi starší palmou a cedrem. Převaluje se sem a tam, přemýšlí… Rostliny kolem krásně voní, a motýl si jí sedl na palec u nohy.

Pravda, většinu stromů a rostlin zde zasadili předci toho mladého zahradníka. A rostliny rostou celkem samy, když se chytře vysadí v navzájem se podporujících a regulujících společenstvích. Pokud mají navíc stálý přístup k vodě ze zavlažovací soustavy jezírek, potůčků, nádrží na dešťovou vodu, a propojovacích kanálků, asi pak stačí jen koukat, jestli někde něco nepřečnívá nebo nechřadne.

A provádět drobné opravy. Takové zahradničení může být vlastně spíš lenošení, než dřina! Bavilo by mě to taky? Možná… Asi ne celé dny… Baví mne teď tolik věcí, tolik toho neznám! Ale ráda se kochám!

Meritaton seskočila neposedně ze sítě. Nazula si červené sandálky s drobnými bambulkami, které vyráběly spolu s chůvou. To byla legrace! Ač se zpočátku vztekala, že to dělat nebude… Ale chůva je velmi trpělivá, naštěstí. Ví, jak zchladit dívčiny nálady. Prostě se jen dál sladce směje, a předstírá, že ji ta výroba bambulek hluboce zajímá! Ach, podívej na tohle! Jé, toto si musíš vyzkoušet! Hleď, jaké je to snadné! No není to nádhera! Meritaton ji na to vždycky naletí. Chůvino nadšení je tak nakažlivé!

Najednou dívce tvářička posmutněla. Celkem to tu zeje prázdnotou, tahle zahrada. Je čarokrásně pohádková, tichá, chladivá v těch letních vedrech, laskavě nabízející tolik zralého, šťavnatého ovoce různých barev a chutí… Jenže kromě učitelů sem málokdo někdy zavítá. Meritaton je tu tak sama…

Ani mé sestry to sem neláká, nikdy se příliš nevzdalují od domu. Zdědily povahu spíš po matce, která zbožňuje kulturu, umění, návštěvy, pěstění krásy, šperky, módu, lázně… Na zahradě se dámy z paláce nanejvýš opalují, a to jen v místech, kde je mohou ostatní obdivovat, a kam jim mohou sluhové nosit zákusky a studené pití.

Meritaton pokrčila rameny. Třeba se to jednou změní. A vydala se na cestu ke svému oblíbenému mechovému jezírku. Mechu je v tomto klimatu skutečně pomálu, je vzácný a tak hebký! Nadto je ho v jejím koutku dostatek kolem celého malého jezírka, a Meritaton tam může poskakovat bosa, dokola a dokola, dokud ji to nepřestane bavit. Příjemně chladivou vodu v jezírku zajišťuje stín vysokých, hustých stromů, a stará, kamenná zeď. Je nepatrně zchátralá, ač vysoká. Některé kameny z ní vypadly na zem, a otvory po nich tvoří jakési schůdky… Nechceš mne přelézt, Meritaton? Šeptá stará zeď… 

Ale dnes není vhodný den na přelézání. Meritaton kráčí svižným krokem po písčité cestičce s velkými, plochými červenými kameny a přemýšlí, až se jí z hlavy kouří. Ani žáci z mysterijní školy sem nechodí tak často, jak táta předpokládal. Proč? Láká je v letním parnu chládek majestátních budov? Nebo je natolik pohltila pravidla, knihy, disciplína, cvičení, že se jim už vůbec nechce vylézt ven na sluníčko? Když jen pořád sedí zavření, copak je neláká jít se proběhnout? Když můžou? Když mají volný přístup do naší fantastické zahrady? Co by za to dal kdekterý vesničan či člověk z města!

Já si myslím, že člověk by měl být venku stejně často jako uvnitř. Tedy alespoň když je teplo. Nebo by se měl alespoň starat o něco živého, když je doma. Rostliny a domácí zvířátka mu připomenou poklad života, kterého je třeba si vážit. Zdá se mi, jako by ten, kdo se jen nutí ke studiu či práci, popíral či potlačoval nějakou část sebe sama, která tak ráda běhá, plave, válí se v trávě, přeskakuje kaluže. Ochuzuje se o spoustu lásky a hraní, svazuje svou svobodu… Možná i úplně ztrácí přirozenou rovnováhu, která je nutná pro zdraví a pohodu! Kdo ví. Ale třeba je to jen nějaká životní etapa, která jim pomáhá poznat lépe nějakou svou jinou část…

Je vůbec možné být neustále v rovnováze? Když nám zvědavost velí objevovat teď to a pak zase tamto? No, možná každý není tak zvědavý jako já… Nicméně nějaký řád by to asi chtělo… Musím se učit trpělivosti, říkává mi chůva skoro denně…

Studenti z mysterijní školy vlastně zaplaví zahradu jen jednou ročně. Zřejmě v rámci tréninku na nějakou zkoušku.

Sednou si pod některý strom, asi tak na metr až dva daleko, a pak na něj zírají dlouhé hodiny. Někteří leží, zraky upřené do koruny, jiní zkouší různé polohy vsedě, s očima na kmeni či nižších větvích. Cožpak s ním chtějí nějak splynout? Pokoušejí se o konverzaci? Jsou stromy upovídané? Nebo řeknou jednu větu za hodinu, a proto se tam musí tak dlouho sedět?

Příští rok mne to pravděpodobně taky čeká. Nevím, jestli je to hned v prvním ročníku. Tuším, že je to součást buď prvního ročníku, nebo hned toho druhého. Alespoň soudě podle věku a chování těch, co sem dosud chodili koukat do stromů. Nyní jsou mi k smíchu, a zanedlouho budu i já počítat praskliny v kůře  nějakého stromu. Třeba hrušky! Zkusím ji požádat, ať mi sama shazuje dolů své ovoce – přímo do klína, ať mohu zůstat v důstojném lotosovém sedu a nikdo, kdo by mě náhodou sledoval, nic nepozná! To by byla paráda, kdyby to šlo, no ne? Mnohem rychleji by mi uběhly ty nekonečné hodiny strnulého sezení… 

Anebo mi přistane hruška přímo na hlavě, ať dám pokoj s takovými bláznivinami! Vlastně ty meditace, nebo co to přesně dělají, bývají spíš brzy na jaře, kdy stromy kvetou. Asi je snadnější vnímat jen vůně a neslintat po zralých hruškách…

Příroda má své cykly, škola má svůj řád… Jako lidský život…

Za nedlouho se budu muset vdát… Meritaton se smutně otřepala při představě zásnub s cizím mužem, kterého jí vybere máma po pečlivém prověření zástupu zájemců s poutavým majetkem a rodokmenem… Možná si vymyslím nějakou nemoc, kvůli které budu muset odcestovat do jiných krajin. Nebo uteču… Když se vdám v patnácti, zbude  mi dvacet pět let, než mi bude čtyřicet, a lidé se tu dožívají v průměru kolem čtyřicítky… Jejda, vždyť to je už za chvíli! Mám za sebou čtvrtinu života!

Opravdu chci umřít tak brzy? Nebudu chřadnout v manželství bez lásky? Pravděpodobně k němu nebudu cítit to, co mne hřeje na srdci a ve tvářích, a co mne nutí pořád se usmívat, když z dálky okukuji našeho mladého zahradníka…

Kdyby se stal zázrak, třeba mi bude budoucí manžel trochu podobný a budeme si rozumět! Mám si přát takový zázrak? Nebo jen počkat, co se samo stane? Chůva říká, že stejné přitahuje stejné. Platí to i u oficiálně organizovaných sňatků? Je vůbec něco v mém životě náhoda?

Meritaton těmito úvahami úplně znervózněla, a rázně přidala do kroku.

Otec mi kdysi řekl, že lidé mohou být nesmrtelní, nebo přinejmenším žít několik stovek až tisíců let. Principy dlouhověkosti se učí i v naší škole. Prý je lidské tělo pouhá naprogramovaná energie, schopná vlastní nekonečné obnovy při správném přenastavení a vyladění vůči vnějším podmínkám…

Dovedu si představit, že bych tu byla přes sto let, když mě to naučí v tátově škole. Stala bych se velekněžkou a pracovala s těmi obřími krystaly, které přede mnou táta zatím úzkostně skrývá v jedné stavbě mezi pyramidou a školou. Ale já je už jednou viděla! Z dálky, pootevřenými dveřmi. Jeden z nich je krásně oranžový, jakoby jemně svítil sám od sebe… Snad si na něj jednou budu moci sáhnout… Zajímalo by mě, co by se stalo, kdybych ho pohladila. Spálí mě?

Myslím si, že čím budu starší, tím budu mít více znalostí, moudrosti a schopností. Možná i dvě stě let bych to tu vydržela. Práce s energií mne opravdu fascinuje. Ale tisíc? Jsem skutečně zvědavá, jestli tu sám táta hodlá zůstat tisíc let. Jestli to dá on, pak musím i já, že ano. Nejsem žádné béčko.

Jen se člověk zřejmě opravdu neobejde bez představy či plánu, co s tím dlouhým životem bude dělat. Nebo to lze jen tak nechat plynout? Pro mne to asi neplatí. Já se potřebuji pořád na něco těšit. I kdyby to nevyšlo, nevadí. Avšak pokud činnosti nemají smysl, nesměřují k vyšší vizi, či nejsou k něčemu dobrému užitečné, ztrácím chuť se na nich podílet.

Chůva to má se mnou v tomto ohledu velmi těžké, donekonečna mi vysvětluje nejrůznější rituály, co se musí dodržovat na faraonově dvoře. Tolik z nich mi připadá jako přežitek a nesmysl! Má milovaná chůva to však se mnou skvěle umí, často mi k nim vymyslí nějakou dobrodružnou hru, nebo kvíz… Třeba jestli dokážu nosit těžkou čelenku s ozdobou hlavy a přitom kráčet po dlažbě chodby, aniž bych šlápla na mezeru mezi kachlemi.

Chlapec a dívka v zahradě

Sama pak někdy jde po mém boku, tváří se smrtelně důležitě, a také se snaží nestoupnout na žádnou čáru! Pečlivě se navzájem sledujeme, div že z toho šilhání nezakopneme! Ale navenek to přirozeně nedáváme znát. Neseme se honosně jako Nefertiti, má matka.

Zajímalo by mně, jak dlouho tu máma bude žít. Tátova spiritualita a mysterijní škola ji příliš nezajímá. Líbí se jí být bohyní Slunce, těší ji všechny druhy veřejného vystoupení, a ohromně ráda se účastní všelijakých rituálů a slavností.

Ale má zvláštní krev faraonské linie, která jí, stejně jako mně, sestrám a tátovi, umožňuje mnohem snadnější rozvíjení plného mozkového a duševního potenciálu… Nebo tak nějak mi to chůva vysvětlovala…

Jestli se dožiji několika stovek let, ale mí blízcí ne, čeká mě průběžné střídání těch nejvýznamnějších vztahů. Nebude to smutné? Vlastně i navazování vztahů bude úplně jiné.

Budu si jako dvěstěletá rozumět s někým, komu je dvacet? Najdeme společnou řeč? Nezemřu předčasně z pouhé osamělosti a pocitu, že mne nikdo nechápe? Nebudu lidem pro smích?

No, možná hodně záleží na tom, jak budu vypadat. Krásné, stále mladě vyhlížející Meritaton se jistě nikdo netroufne vysmívat! Jenže co to přesně znamená vypadat mladě? Budou-li můj obličej a tělo působit dojmem, že je mi patnáct, hodí se to k pozici velekněžky? Každopádně stařenou se rozhodně nestanu! Je to třeba důkladně promyslet a naplánovat!

Meritaton se usmála. Úplně vidím chůvu, jak by mi na to teď řekla: Nejmilejší Meritaton, nechtěla bys laskavě počkat těch pár měsíců, než se to budete učit ve škole?

Táta se domnívá, že kdyby lidé žili déle, nebylo by tolik válek a hašteření. Moudří starší lidé, jejichž život je naplněný, spokojený a smysluplný, se už totiž obvykle zklidnili a přejí si zachovat mír a prosperitu… Zatímco při rychlé obnově populace převládá mladá, horká krev. Nováčci touží rychle poznat svět, a rychle si stihnout splnit svá přání, byť na úkor jiných. Sotva stačí poznat sami sebe, už mají děti, a propadají se do zápasu o každodenní obstarání obživy… Mají z těch dětí vůbec radost? Vnímají je jako božské jiskry a samostatné osobnosti?

Náhle po své levici zahlédla Meritaton mladého zahradníka, jak ovíjí popínavou rostlinu kolem konstrukce nového altánu. Téměř z toho zakopla o jeden z těch placáků na pěšině.

Zahradník, hm… Říkají mu Pekshenkare, culila se Meritaton ve svém tajném, růžově teplém opojení.

Ahoj, Meritaton, co na mně tak koukáš? Přišla jsi mi pomoct?

Já koukám na ten altán, který tady tvoříš! Bude to krásně voňavé, stinné místo, až se to rozroste. Myslím, že tento druh má nádherné, světle fialové květy, jestli je to ten samý, co obrůstá kůlnu nedaleko mého mechového jezírka. Fialovo zelené zátiší… Miluji fialovou a zelenou barvu!

Pekshenkare má nepatrně zvednutý jeden koutek úst.

Ale samozřejmě ti můžu pomoct, jestli potřebuješ, vykročila Meritaton blíž k altánu. Jenže vtom už opravdu zakopla, a rozplácla se do hromady hlíny, jež se měla zřejmě změnit v dekorativní záhon. Naštěstí spadla do měkkého. Jak to, že tu hlínu vůbec neviděla?!

A odkud znáš mé jméno? Vykoktala, žhavě rudá jako zralé rajče. Ještě jsme spolu nemluvili, ne? Mám tři sestry, vypadáme docela podobně, a s tou poslední jsme teď i stejně vysoké. Jak víš, že jsem to právě já?

Pokud je mi známo, žádná z tvých sester nechodí tajně do pyramidy a nebloumá tady po okolí.

Já že chodím tajně do pyramidy? Kdo ti to řekl?

Ty si myslíš, že hlídač pyramidy dělá špatně svou práci? On o tobě moc dobře ví.

Meritaton zalapala po dechu, až málem spadla do té hlíny podruhé. To není možné! Tak já se tam schovávám, zadržuji dech, chodím tiše jako myška, div že se neplazím, jako had, a srdce mi buší úzkostí, ať mne nikdo nechytí. A ten hlídač to celou dobu ví! No, to jsem blázen.

Jak to, že to nepověděl otci a ten mne nepotrestal? Do pyramidy je přece vstup zakázán! Nebo to otci řekl, ale ten mu nařídil, ať dělá, že o mně neví? Proč?

2020 © Soňa Siepaková

Ankh. Knihy.

Milovaná Sluncem (audiokniha)

Fantasy příběh Milovaná Sluncem odráží vnitřní proměnu dívky. Ta, díky technikám z mysterijní školy, najde sílu stát se moudrou a mocnou faraonkou. Nechejte se inspirovat…