Milovaná Sluncem: Zahrada
Kapitola 1

Kapitola 1 (V pyramidě za výklenkem) z prvního dílu (Zahrada) audioknihy Milovaná Sluncem od Soni Siepakové

Tento spirituální, fantasy román odráží vnitřní proměnu dívky. Ta díky spirituálním technikám, které se naučí v mysterijní škole, najde sílu stát se moudrou a mocnou faraonkou. Nechejte se inspirovat…

Meritaton se rychle schovala za kamenný výčnělek nedaleko dveří, do kterých zřejmě mířil průvod, co se k ní blížil. Záda přimáčknutá ke zdi, skoro nedýchala. Snažila se, aby ji neprozradilo sebemenší zakuckání ani povzdechnutí, protože kdyby ji tu našli, možná by sem už nikdy, nebo minimálně pěkně dlouho, nemohla přijít. Kdo ví, co všechno by následovalo. Rozkřiklo by se: Faraon si neumí uhlídat vlastní dceru. Matka by šílela z ostudy za neslýchané porušení posvátných pravidel… Kdyby jen věděli, že sem do pyramidy chodím skoro každý den… Meritaton se potutelně usmála při vzpomínce, jak před pár lety, nedaleko odsud, našla u cestičky, kudy chodili jen hlídači a služebnictvo, v trávě klíč pasující do dveří jednoho z bočních vstupů.

V pyramidě Meritaton nejsilněji přitahovalo podzemí. Nacházelo se v něm nejvíce místností, a chodby sledovaly linie posvátné geometrie. Zpočátku se v tom labyrintu samozřejmě neustále ztrácela, avšak po pár měsících, metodou pokus omyl, se nakonec naučila, jak v těch spletitých chodbách poznat, kde přesně se nachází. Do vyšších pater se malinko bála, protože tam už nebylo tak snadné schovat se, kdyby ji někdo vyrušil, jako dnes. Jestli dobře počítala, přízemí se skládalo z pěti místností, v prvním patře byly tři, a úplně nahoře jen jedna. Jenže tu horní chránil jakýsi mléčný štít podobný mlžnému oparu. Když jím chtěla prostrčit ruku a sáhnout na kliku, tělem jí projel silný strach. Měla z těch dveří hrozně divný pocit, jako by se jí hlava zatočila a ruka se třásla. Po několika pokusech se stále stejným výsledkem to tedy vzdala, a do horního patra už od té doby nevkročila. Zatím je tu stále co objevovat. Nevadí, že jednu místnost neuvidí.

Jemně navlhlý vzduch v podzemí příjemně chladil tělo rozpálené z horka venku. Ticho a klid také výrazně kontrastovaly s hlukem, na jaký byla Meritaton zvyklá z okolí faraonova paláce, kde bzučící davy z venkova v nekonečném cyklu proudily ulicemi k chrámovým a městským tržnicím, a pak opět ven, zpátky do svých domovů. Mohu si tu v klidu dumat, aniž by do mne co chvíli někdo vrážel a otíral se o mne. Nikdo mi nic nevnucuje, ani mi nehrozí umatlání šatů něčím lepkavým, co kolemjdoucí pojídají za chůze.

A stejně doma nikomu nechybím, pomyslela si Meritaton posmutněle, trošku trucovitě. Poslední dobou nikoho zvlášť nezajímám… Ještě že mám svou chůvu. Jen ona, myslím, tuší, kam chodím. Ale nedává to na sobě znát. Čeká, až jí to sama prozradím. Měla bych?

Meritaton přisunula levou nožku ještě blíže ke zdi a představovala si, jak celým tělem dokonale splývá s tmavou zdí. Představivost prý pomáhá. Táta jí říkal, že všechno, co si umí do detailů představit, se záhy stane její realitou. Třeba to pomůže. Na průzkum pyramidy si schválně brávala co nejtmavší šaty. Sice to byla nanejvýš sytě oranžová, černé šaty nosit nesměla, ale pískovcové kvádry v chodbách uvnitř byly na světle okrové a ve tmě černohnědé, takže k nim alespoň ladila.

Další výhodou bylo, že chodby pyramidy zůstávaly stále poměrně čisté, takže se ani při otěru o zdi podezřele neušpinila. Dovnitř měl přístup málokdo, a dveře bývaly pořád zavřené. Mírné vlhko ve vzduchu se sice sem tam zkondenzovalo do vlhkých fleků, ale mokrý oděv nebyl pro Meritaton žádný problém, venku vždy rychle uschne. Navíc se těm kalužím dalo snadno vyhnout, když šel člověk chodbami pomalu, pozorně a se svíčkou. Svíček měla Meritaton k dispozici nepřeberně, pálily se totiž denně na mnoha oltářích na faraonově dvoře. Ze skladu si jich mohla brát, kolik chtěla.

Průvod tichých meditujících právě došel ke dveřím před výklenkem, za kterým se krčila Meritaton. Přesně jak předpokládala. Bylo jich asi deset, jestli dobře počítala podle ozvěn kroků na dlažbě. Těžké dveře se skřípavě otevřely, a chodbu zalil puch krokodýlů. Asi jdou skládat zkoušku odvahy. Co jiného? Proč by jinak soudný člověk lezl mezi nebezpečná zvířata… Táta říkal, že tito krokodýli žádné lidi nejí, hlídač je denně krmí masem a rybami. Ale ví to i ti, co tam právě vešli? Každopádně já bych se krokodýlů bála, i kdybych je sama, vlastnoručně nakrmila. Člověk nikdy neví. Nadto je tam u bazénku pravděpodobně docela tma. Co když jim nechtěně šlápnu na ocas či tlapu? Nebo uklouznu, plácnu sebou přímo na hřbet některého z nich, a on se po mě zlostně ožene tisícem ostrých zubů? Cvak, a je po Meritaton…

Jednou, v budoucnu, bych tu zkoušku možná chtěla vidět. Jak probíhá… Nebo aspoň ty krokodýly. Ideálně s tátou za ruku, nebo schovaná za zády hlídače. Sama tam rozhodně nejdu. Mám strach, že i kdybych se tam nějak dostala, nepodaří se mi už vyjít ven. Tyto dveře vypadají, jako by sloužily jen pro jednosměrný provoz. Viděla jsem hlídače, jak si pod ně podsouvá kolíček nebo něco takového. Co když zevnitř není ani klika? Asi aby se jim ti adepti na zkoušku nerozutíkali. Jakmile se těžké dveře zavřou, končí legrace. Není jiné cesty ven, než skočit do bazénku mezi kousavé potvory, a najít otvor u dna, kudy lze proplavat na druhou stranu k východu. To všechno na jediný dlouhý nádech…

Musím se někoho zeptat, jestli ti krokodýli někdy chodí ven, nebo jsou pořád tady. Jenže koho? Možná chůvy. Ta mne neprozradí. Kdyby je občas pouštěli do řeky nebo nějakého výběhu, kdo ví, jestli by se nerozutíkali, nebo zda by se jim chtělo se sem dobrovolně vrátit. Svoboda jim zavoní a nikdo je nedohoní. Na druhou stranu, co když je to pro takového krokodýla ráj, denně se cpát čerstvým masem, aniž by pro to musel něco dělat? Stačí se válet v chládku u podzemního bazénku… Kočky a psy taky člověk krmí a oni jsou mu za to věrní. Jak to asi mají se vztahem k lidem krokodýli?

Dveře se zaklaply. Zkouška jim začíná. Hlídač naposledy zkontroloval, jestli jsou dobře zavřené, a pomalu odcházel stejnou cestou, kudy předtím všichni přišli. Meritaton si tiše oddechla. Ještě chvilku tady počká, a pak se vrátí domů. Kdyby to jen mohla povyprávět tátovi. Velmi by si přála svěřit se mu se vším, co teď prožívá. Jak by na to asi reagoval? Škoda, že na ni má tak málo času…

Mrzí mě, když se na mě laskavě usmívá, ale jen z dálky, stýskala si Meritaton. Nesmím k němu, když je mezi lidmi. Z jeho zářivého úsměvu mi někdy slzy vhrknou do očí. Proč už ho nemohu objímat, kdy se mi zachce, jako dřív? Prý musím být trpělivá a počkat, než o trochu vyrostu. Politická situace se prý zhoršuje a je nebezpečné motat se mezi hosty, co jej navštěvují. Chůva říká, že oficiální styk s veřejností znamená nepřetržitou přetvářku a strategické taktizování, co komu a kdy říct, a o čem mlčet. Nerozvážné vyzrazení nesprávnému člověku by mohlo vést k i celostátnímu neštěstí. Při příjezdu zahraničních delegací mívám dokonce domácí vězení a nesmím ven ani na krok. Málokdy se mi podaří vtančit k tátovi do pracovny, když je tam sám. Zkouším to obvykle velmi brzy ráno. Vkradu se k němu neslyšně jako myška, a pak se k němu rychle přitisknu… A držím se ho pevně jako klíště, aby mne nemohl jen tak poslat pryč…

Já mám vlastně volný pohyb dovolený jen v prostorách paláce. Tam mne zpravidla hlídá chůva. S ní občas chodíme i do města, ale to nás doprovází stráže.

Dívka se skrývá ve výklenku

Dál si můžu volně běhat v obrovské zahradě, která nás zezadu obklopuje, a pak ještě v ohrazeném prostoru mezi tátovou mysterijní školou a touto pyramidou, kterou lidé z té školy využívají k různým zkouškám a cvičením. Do ostatních pyramid ani dál mimo město ještě nesmím. S otcem jsme dříve jezdili na výlety po okolí.

Bylo to krásné pozorovat krajinu a houpat se přitom na lodích či velbloudech… To asi ještě hledal vhodné místo pro své nové město. Jenže od té doby, co ho našel, už se mnou nikam nejezdí…

Velmi svého otce miluji. On a chůva jsou má dvě slunce, jež mě udržují při životě. Aton v jeho jménu, Achnaton, znamená sluneční kotouč. A já se jmenuji Meritaton, neboli milovaná sluncem. Když se na mne táta dívá, opravdu se cítím milovaná. Ale když s ním nejsem, je mi dost smutno a klesám na mysli. Otec se Slunce snaží prosadit i jako nové státní náboženství. Má to těžké, protože bohů, které lidé uctívají, je v naší zemi velké množství. Snad na každém rohu nějaký jiný. Chrámy slouží i jako tradiční centra kultury a obchodu, ale táta má v úmyslu všechny zavřít, a veškeré obřady a rituály sjednotit pod boha Slunce. Chůva mi vysvětlovala, že to v mnohých vyvolává zmatek a strach. Jako by ztráceli půdu pod nohama, když se má zrušit systém, který pro ně představoval jistotu, řád a bezpečí. Je přirozené, že se člověk bojí neznáma. Jenže strach tak velkého počtu lidí, v tom je obrovská síla…

Achnaton s těmi reformami velmi spěchá, prý nemáme mnoho času. Nevím, co tím myslí. Že už dlouho nebudeme žít? Platí to i pro mne? Nějak to nechápu. Chůva říká, že bohatí a mocní vždycky oponovali vládcům a snažili se je ovlivnit, aby byli nakloněni jejich soukromým zájmům. Ať už po dobrém, nebo po zlém. Někteří panovníci jsou loutky v rukách mocných rádců, jiní se tváří jako válečníci a hrdinové, ale otázkou zůstává, jestli tím bojem také nezakrývají vlastní bezmocnost. Nebo od ní alespoň odpoutávají pozornost. Svou i ostatních. A zatímco jsou na bitevním poli, doma za ně vládnou jiní.

Já taky asi jednou budu muset vládnout. Zatím to tak vypadá, protože bratra stále nemám. Co naší zemi prospěje víc? Ponechají-li se stávající chrámové komplexy a mnohobožství, obchod mezi městy a venkovem udrží v zemi relativní prosperitu, jako doposud. Vyplatí se zavádět koncept jediného, milujícího, netrestajícího Boha, když to může vést k ekonomickému kolapsu? Bude někoho zajímat tiché studium duchovna v nových chrámech, když nebude mít co jíst?

Jenže milující Bůh, zastupovaný obrazem Slunce, by mohl lidem přinést útěchu. Naději, že i vezdejší život může být krásný a láskyplný. Třeba by je povzbudil k rozvoji duchovních dovedností, s nimiž by se jim žilo snadněji a radostněji. Neboť teprve když člověk ze srdce zatouží poznat, co přesahuje jeho běžný režim pro přežití, získává přístup k rozvoji intuice, telepatie, či ovládání hmoty myšlenkou. V mýtech a pohádkách snad není hrdina, který by neměl pár nadpřirozených schopností, či moudrého rádce, kouzelníka. Ale kolik opravdových kouzelníků a hrdinů už jste za svůj život potkali vy? Podle mne lidé takovým věcem jednak nevěří, a taky jim chybí základní znalosti. Bez trénovaných smyslů nelze vnímat fungování neviditelného, jemného světa myšlenek a energií. A v neposlední řadě se ani neumí soustředit na dobu delší než pár desítek sekund.

Kdyby lidé díky té reformě dostali chuť lépe poznat zdroj lásky a stvoření, z něhož jsme všichni vzešli, a který nám umožňuje tvořit si svou realitu stejně jako Bůh, společnost by se mohla stát harmoničtější. Třeba by bylo méně válek a strachu… Ale chůva říká, že zatím to spíš vypadá, že lidé budou dál nosit oběti vymyšleným božstvům.

Nechápou, jakou sílu mají jejich myšlenky, a emoce už vůbec neberou v potaz. S nutkavou potřebou pořád něco fyzického dělat se snaží získat kontrolu nad svou situací, a když se jim vymyká z rukou, trápí se hrůzou ze své bezmocnosti… Vládnoucí – ať už panovníci či kněží – se bojí, že svou moc nad lidmi ztratí, zatímco ti, co jim svou rozhodovací sílu předali, žijí v napětí, zda či kdy bude zneužitá proti nim. Každý touží ovládat, čeho se nejvíc bojí. Jsem opravdu zvědavá, jak to dopadne.

Prý budu moct tátovi pomáhat už za rok. Je mi teď třináct… Ani nevím, jestli se těším. Začnou mě ještě přísněji hlídat a oblékat do těžkých reprezentativních postrojů. Taky se asi budu muset vdát za někoho, koho mi vyberou. Dobrá krev a balík peněz, směje se moje máma. Mě to moc k smíchu nepřipadá. Líbí se mi svoboda té určité bezvýznamnosti, kterou mám teď… Ale třeba, až budu s tátou vládnout, otevřou se mi konečně ty dveře za mlhovým závojem…

Odpoledne se sem zkusím ještě vrátit a vyzkoumat, jak dopadli ti lidé po krokodýlech. Moc se mi líbí energie v téhle pyramidě. Někdo by řekl, že je tu tma, vlhko a chlad. Mrtvý kámen, žádný život. Mně ty temné chodby a místnosti připadají krásné. 

Chůva říká, že děti si rády hrají v domečcích. Asi je to můj kouzelný domeček. Trošku větší… Prý jej postavili na silném energetickém poli Země tak, aby to nějak propojovalo, vyrovnávalo nebo zesilovalo energii ze Země a z vesmíru. Díky tomu je snadnější, aby tu člověk zapomněl na všední starosti a začal se zajímat o to, kdo je, kolik má těl, jak vypadá jeho aura, a další věci, co lidi venku příliš neřeší. Já mám tady například nesmírně silnou intuici. Cítím, kdy a kudy přijde hlídač, a buď dokážu včas vyběhnout ven, nebo vím, kam se schovat. Jako by zdi se mnou mluvily. Jsem tu šťastná…

Napadá mě, co kdybych se pokusila blíž spřátelit s hlídačem, co sem chodí krmit krokodýly. Třeba by mi dovolil nahlédnout, jak tam žijí, nebo mě dokonce nechá je nakrmit… A povypráví, jak probíhá ta zkouška, jestli ji všichni přežijí… Pije občas na zahradě pivo se zahradníkem. Schází se v podvečer u cedrového altánku, a někdy tam až do noci sedí a klábosí. Zahradník je moc hezký klučina. O trochu starší než já, dlouhán, samý sval a šlacha. Mohla bych se zkusit seznámit i s ním… No vzduch se už zdá čistý, utíkám domů na oběd.

2020 © Soňa Siepaková

Ankh. Knihy.

Milovaná Sluncem (audiokniha)

Fantasy příběh Milovaná Sluncem odráží vnitřní proměnu dívky. Ta, díky technikám z mysterijní školy, najde sílu stát se moudrou a mocnou faraonkou. Nechejte se inspirovat…