Zahrnul mne desítkami dechberoucích vět.

Jak by z nějaké sbírky básní verše vášně čet.

Zmatená, oči klopím, vrtím se nesměle.

Nebude chtít tento chlapec hned do postele?

–

Neboj se, pravil tiše a pak se pousmál.

Cítím se, jako by se mnou chtěl tančit sám král.

Vlasy mi náhlý závan větru pročechral.

Pojďme si sednout tam pod strom opodál.

–

Omdlím snad! Šarmem svým mě zcela uhranul.

Nebo mne jen ulovit chce, jak si umanul?

Na pochybách přešlapuji, když mi lichotí.

Až jsem si přišlápla tkaničku u boty.

–

Když se jeho ústa blíží, taju jako led.

Když jde se mnou, každý mi ho musí závidět.

Když mi píše: Chci tě! třesou se mi kolena.

Zamilovaně se culím, celá zmámená.

–

Větvička jabloně mi spadla do výstřihu.

Prý, že ji vyloví, cítím těch rukou tíhu.

Dlaně mu do mých loken jemně vplouvají.

Zatímco se boky nám v rytmu houpají.