Milovaná Sluncem: Škola (2. díl) Kapitola 11: Karmická ukázka s Germainem

Toto je ukázka ze čtyřdílného románu Milovaná Sluncem. V druhém dílu, Škola, navštěvuje hlavní hrdinka, faraonova dcera Meritaton, spirituální, mysterijní školu, kde se žáci učí techniky osobního a duchovního rozvoje, aby s grácií zvládli závěrečnou zkoušku odvahy.

Zavládlo absolutní ticho. Jen jemný šustot vzduchu téměř neslyšně proudil větracími otvory a pootevřenými dveřmi. Studenti se báli byť jen pohnout. Neměli tušení, co se jim s tou instantní karmou může stát.

Po pár minutách se však začali uvolňovat a sem tam se někdo pokusil i pošeptat cosi sousedovi, protože se příliš dlouho nedělo absolutně nic. Germain je tiše pozoroval z kamenné lavice v rohu místnosti u dveří. Meritaton, která v tomto nevelkém prostoru seděla přímo naproti něj, s koleny snad jen pár centimetrů vzdálenými od těch jeho, se zdálo, že má oči napůl přivřené. Jako by klidně meditoval a čekal, až uplyne zmíněná půlhodina.

Neklidná mysl Meritaton se chtěla vydat na pouť do včerejší zahrady, kde ležela v objetí u ohně s Lámou. Ostatním se asi myšlenky také rozutíkaly. Vtom však Riád zaskučel bolestí a zařval. Kdo mě to kopnul? Chlapec vedle něj se naštvaně ohradil. Přece vidíš, že tu sedím! Já ti nic neudělal! Jenže v ten moment se i on chytil za tvář, jako by dostal facku. Meritaton to násilí vylekalo. Jenže její leknutí se rázem jakoby mnohonásobně zesílilo. Zoufale vytřeštila oči a vyskočila postavit se zády ke zdi.

Příšerný, nekontrolovatelný děs s ní třásl jako zimnice. Cukaly jí svaly i zuby. Připadalo jí, že už jí každou chvíli praskne srdce a zemře. Ta úzkost a napětí byly nesnesitelné, to se přece nedá vydržet dlouho. Meritaton začala cítit na těle chladné ruce, jež ji osahávaly a snažily jí vnořit do hrudi. Dívce se podlomila kolena a zhroucená do klubíčka na podlaze začala zoufale křičet.

Nebyla v tom zřejmě sama, neboť křiku už bylo v místnosti plno a všichni se nějak nekoordinovaně přemisťovali, nebo s sebou divoce trhali. Někteří se se mlátili hlava nehlava, jiní kvíleli či plakali.

Kupodivu nikdo nevyběhnul z pootevřených dveří. A Germain dál jen mlčky, bez hnutí přihlížel z rohu místnosti.

Když o něj Meritaton náhodou zavadila nohou, něco se v ní malinko rozpomnělo. Že všechno je prý jen sen. Kdo jí to jen povídal? 


0 komentářů

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *